Týden v psí boudě

Ano, první dva týdny jsme s Merlinkem skutečně spali venku – tedy v jeho boudě. Původně jsme sice plánovali, že Merlinka vezmeme na první dva měsíce do domu a pak ho budeme postupně navykat na spaní venku, ale původní majitelé nás přesvědčili, že jejich štěňata vyrůstala od narození v kotci a jsou na pobyt venku skutečně zvyklá. Dobře tedy, Merlinek bude muset už od začátku spát v boudě. Rádi večer sedáváme venku a tentokrát jsme měli skutečný důvod. Mazlili jsme se s Merlinkem, hráli si s ním a vůbec všemi možnými způsoby jsme se mu snažili nahradit maminku (snad se to povedlo). Když byl Merlinek už notně unavený, přenesli jsme ho do jeho nové luxusní boudy (boudu zhotovil Joerg a je, myslím, téměř profesionální), ale štěně z ní vždy vylezlo a lehlo si poblíž našich nohou a nakonec usnulo na trávě. Dodnes si pamatuju, jak jsme ho po několika neúspěšných pokusech uspat ho v boudě přikrývali ručníkem, aby chudáček štěňátko nenachladl :o). Kolem půlnoci, kdy jme se konečně rozhodli jít do hajan i my, jsme Merlina přenesli do boudy. Evidentně hluboce spal, protože v boudě zůstal. Vybalila jsem spacák a karimatku a ustlala si před boudou, hned vedle vchodu, abych měla to malinké štěňátko hned na očích … a okamžitě usnula.

Vzbudila jsem se nad ránem - pomalu svítalo – a hned jukla do boudy. Merlin nikde! Rozespale, ale vystrašeně jsem se rozhlédla po zahradě – Merlin nikde! Začala jsem volat „Merline!!!“ … a vtom se V MÉM VLASTNÍM SPACÁKU něco zachrulo, vykoukl Merlinek a dokonale mi očistil obličej. Oba jsme měli z našeho shledání moc velkou radost :o). Vůbec jsem v noci nezaregistrovala, že se mi něco vloupalo do spacáku!

Pochopili jsme, že Merlinek bude spát tam, kde my. Neměli jsme žádný kotec, kam bychom Merlinka zavřeli, takže musela nastoupit jiná metoda: maminka spí v boudě, je to normální a všechna štěňátka (a posléze i dospělci) tam teda spí taky. Bouda a vždycky jen bouda.

Kupodivu se v Merlinkově boudě spalo celkem pohodlně. Merlina jsem sice každé ráno zas a znova nacházela ve svém spacáku, ale účel byl splněn: Merlin spal v boudě. Následující týden přebral štafetu Jörg ale z jeho reportáže vyplynulo akorát to, že se nevyspal zrovna pohodlně :o).

Po téměř čtrnácti dnech jsme se rozhodli Merlinka osamostatnit a musel spát v boudě sám. Nechala jsem mu tam ale svůj spacák, aby měl nějaké zázemí. Celkem brzy ale náš milý Merlinek zjistil, že spacák je plný srandovních malých peříček, takže jsme ho vyměnili za normální deku.

Stejně jsme ale zjistili, že naše malé štěňátko tráví většinu noci na zápraží, doufaje, se že každou chvíli otevřou dveře. Do boudičky zaleze jen v případě, že je venku skutečně „psí počasí“.

Měla jsem obavy ze zimy. Jak takový malý pejsek bude schopný ustát mrazivé počasí? Vyštrachali jsme proto někde hodně starý spacák, o kterém jsme si mysleli, že bude ze starého vatelínu (něčeho podobného, co najdeme v pracovních vaťákových bundách) a dali ho Merlinovi do boudy. Den co den jsme spacák nacházeli na dvoře mimo boudu, sušili a zase stlali Merlinovi pelíšek v boudě, až se Jörg nas… a spacák do boudy několika hřebíky přitloukl. Hned následujícího dne, pravděpodobně ve snaze ustlat si opět na dvorku, nás Merlin vyvedl z omylu týkajícího se výplně spacáku. Spacák nebyl vatelínový, ale péřový! V zimě to bylo celkem jedno, ale na jaře, když už kolem všechen sníh roztál, my jsme se na našem dvoře (zejména v bezprostředním okolí Merlinkovy boudy) mohli stále ještě chlubit „sněhovou peřinou“ :o))). Co šlo, jsme vyluxovali, co nešlo, se nějak zašlapalo do trávníku :o). 

Merlinek ve své nové boudičce, na mém (respektive bráchovo) luxusním spacáku ušitém na míru do -20°C. To jsem ho přistihla, jak tam zrovna řádil a snažil se ze spacáku vytahat víc peříček.

Všimněte si schůdečků před vchodem – Merlinek byl tak maličký, že se bez nich do boudy nevyškrábal :o)