Jak jsme štěně učili chodit "na píseček"

V době, kdy jsem ještě bydlela s rodiči, jsme nikdy nebyli bez psa. Bydleli jsme sice v bytovce, ale vždycky jsme sdíleli byt s minimálně jedním pesanem a kočičkou (a spoustou další žoužele - jako hady, gekony, osmáky, křečíky, pakobylkami, rybičkami, anolisy, …..atd. atd. - bylo toho vždycky dost :o). A to nepočítám potvory, které jsme chovali jako krmivo, nebo ty, jež u nás bydlely bez našeho přičinění).

Ke svým 10. narozeninám jsem dostala fenečku anglického kokršpaněla, o kterou jsem se měla starat a cvičit ji. Maminka, která v mládí chodívala se svými NO na klasický svazarmovský cvičák, mi předávala zkušenosti ohledně výcviku. Na cvičák jsme sice nechodili (tenkrát mě to prostě nenapadlo) ale Bettynku jsem cvičila sama, ale i tak jsem ji (samosebou s mamčinou pomocí) naučila spoustu věcí. Například plazení s použitím příkazu na dálku zvládala bez problémů i na víc než deset metrů. Dělala všechno pro to, aby nám udělala radost. Jediným velkým mínusem byla její nesmírná bázlivost – nevím, jestli by mě v případě nouze byla ochotná bránit…

Tenkrát jsem ale nic moc neřešila. Všechno tak nějak fungovalo.

Zlom nastal, když jsme si s přítelem koupili barák. A samozřejmě (po opravě oplocení) nemůžeme žít bez pejska. Chceme si pořídit štěňátko a musíme ho správně vychovávat už od prvního dne …. Najednou na mne dopadla tíha zodpovědnosti. Začala jsem číst příručky, rady na internetu, jak správně přistupovat ke štěněti, aby z něj vyrostl vyrovnaný a dobře vychovaný pes. Jedna z věcí, kterou jsme se rozhodli na štěněti od začátku aplikovat, byla naučit ho chodit „venčit se“ na jedno jediné místo, abychom se vyhnuli šlápnutí do hov … pokaždé, když vyjdeme na dvorek. Znělo to dost jednoduše. Jak radí příručky: „všimnete-li si, že štěně chce vykonat potřebu, vezměte ho do náruče a odneste na místo, kde se má venčit. Postavte ho na zem a ono během chvilky vykoná svoji potřebu. Potom ho pochvalte“.

Před tím, než jsme si Merlinka přivezli, jsme připravili dřevěnou ohrádku. Ohrádku jsme naplnili pískem a sebe přesvědčením o naprosté dokonalosti načtené metody. A přivezli si Merlinka.

Ačkoli jsme byli neustále u něho, čůrání jsme prostě nestíhali. Takže jsme naši pozornost zaměřili na kakání – šlápnutí do toho je přece jen nepříjemnější. Jakmile se Merlinek nahrbil, přenesli jsme ho do ohrádky s pískem. Nejprve si tam sedl, pak začal v písku hrabat a řádit a pak v letním sluníčkem prohřátém písečku usnul. A tak to bylo pokaždé. Chudák Merlinek se kvůli nám nemohl ani vyprázdnit :o). Zkoušeli jsme to i následující dny, ale vždycky se stejným výsledkem. Ohrádka s pískem nám stála v rohu dvorku ještě pár měsícu a připomínala nám jeden z našim prvních neúspěchů ve výchově štěněte :o).