Merlin byl od začátku naprosto pohodové, povahově vyrovnané štěně. Už v autě, po cestě do jeho nového domova se choval, jako by se nic zvláštního nedělo. Nejprve šmejdil po zadním sedadle a po rozjetí sledoval z okýnka ubíhající krajinu. Pak se s přehledem uvelebil na mém klíně a klidně usnul. Doma jsme Merlinka vypustili z auta. Nejprve prošmejdil dvorek a pak se neomylně zavrtal do stínu mezi jiřiny. Tohle místo pak po několik měsíců sloužilo (i přes naše zákazy a později i nainstalovaný plůtek) jako jeho oblíbené odpočívadlo. Když Merlinek povyrostl a nebyl už schopen prolézt oky v plotě, plůtek jednoduše rozebral na jednotlivé drátky. Jednou jsem v nějakém zahrádkářském časopise viděla vizitku zahrady, kde byly záhony a jiné osázené plochy ohraničeny tím samým plůtkem, jež jsme aplikovali my. Důvodem oplocení byl pes v zahradě – dodnes nechápu, jak to mohlo fungovat.

Když se dnes dívám na celkem robustní oplocení našeho pozemku – mezery mezi plaňkami a škvíru mezi podezdívkou a plotem, jen stěží si dokážu představit, jak maličký Merlin musel být, že jsme měli takový strach, aby nám v prvních týdnech neutekl ze dvorku na cestu. „Ach, Merlinku, tak malinký štěňátko jsi byl!“ To byl také jeden z důvodů, proč jsme s ním zůstali prvních čtrnáct dní doma. První týden já, druhý týden Jörg. Hlavní důvod byl ale jiný, chtěli jsme, aby si na nás Merlin co nejrychleji zvykl a našel v nás důvěru a oporu jako ve své nové smečce. Nicméně mám ale pocit, že k tomu došlo už v autě, po cestě domů a potom v Merlinkově boudě, kde jsme s ním trávili první a několik dalších nocí. Takže pak už šlo spíš o to důvěru v něm upevňovat a nezlomit!